Změna je život - I. kapitola

Severus odevzdaně zaklepal na dveře Brumbálova kabinetu. Brumbál měl vždy neobyčejný talent zavolat si ho, když byl v přípravách na setkání Smrtijedů. Faktem však zůstávalo, že měl lepší pocit, když s ním některé věci probral. Byl perfekcionista a rozhovory s Brumbálem mu pomáhaly dořešit plány do nejmenších detailů. Tohle ale nebyl pravý důvod jeho rozmrzelosti.
Blížil se začátek školního roku a byl nejvyšší čas jmenovat nového učitele Obrany proti černé magii. A v tom byl právě zakopaný pes. Severus věděl, že tahle schůzka je právě kvůli tomu! Ředitel zase jmenuje nějakého nového moulu, který tu nevydrží déle než jeden školní rok. Jako všichni před ním… Nebo nedej bože před ní. Co když najme ženskou?! Ne, že by měl nějaké problémy se ženami. Jenom ho nikdy žádná nepřesvědčila o tom, že stojí za větší pozornost. Samozřejmě, spal s nimi, vždyť byl muž, ale rovnocennými partnery mu nebyly. Nemohl s nimi mluvit, nemohl se s nimi hádat, nemohl…
V tom se zarazil, když se mu v mysli mihla vzpomínka na rozesmátou černovlásku. Až na drobnou výjimku, přiznal si nečekaně čestně.
S nepředstavitelně jasnou předtuchou otevřel dveře, protože se ozvalo tiché: „Vstupte.“ Vešel do kulaté pracovny, na jejíchž stěnách v rámech obrazů spali všichni bývalí ředitelé a ředitelky.
„Dobrý den, pane řediteli.“
„Dobrý den, Severusi. Jsem rád, že jsi přišel.“
„S potěšením, pane. Potřeboval jste něco?“ šel rovnou k věci. Neměl rád dlouhé okolkování.
„ Posaď se, prosím. Co tvá příprava na setkání?“ Brumbál mu rozuměl. Znal ho lépe než kdokoli druhý a bylo mu jasné, že Severus pochopil i druhý důvod, proč si ho pozval. Jen nevěděl tu zajímavější část.
„Docela to jde, ale jsou teď hrozně opatrní.Od té události před rokem jsou nedůvěřivější.“
„Mluvíš o smrti lorda Voldemorta?“ zeptal se Brumbál klidně. Chápal, že pro Severuse je těžké přiznat, jak se mu definitivní porážkou Pána zla ulevilo. Žádný jiný Smrtijed neovládal nitrozpyt tak dokonale jako Voldemort. Od ostatních mu hrozilo v souvislosti s nejhlubším stupněm čtení myšlenek mnohem menší nebezpečí. Čímž se pochopitelně zvyšovala jeho šance na přežití. A ať to Severus přiznával nebo ne, chtěl žít.
„Jistěže ano. Vy víte, že spoustu věcí nemohu pojmenovat jejich pravými jmény. Kdybych si zvykl je říkat, byl by se mnou konec!“ podotkl prudce. Přes veškerou hrůzu, kterou prožil, lpěl na životě. Jako by čekal, ne – doufal, že konečně musí přijít něco dobrého.
„Nerozčiluj se. Chtěl jsem se jen ujistit, kterou z těch dvou událostí loňského roku máš momentálně na mysli,“ uklidňoval ho ředitel.
Severus pokrčil rameny. „Smrt Harryho Pottera, chlapce, který nepřežil, nebyla pro Smrtijedy nepříjemná. O té mluví s radostí, pane řediteli. Jistě, zabil Pána zla, což je rozzuřilo a na čas uvrhlo ve zmatek, ale zemřel spolu s ním. Mnoho Smrtijedů tak vycítilo šanci zůstat u moci,“ zmlkl, když postřehl Brumbálovu bolest. Už dávno věděl, co pro něj Harry Potter znamenal – byl mu synem, kterého nikdy neměl.
„Toho jsem si vědom,“ přitakal ředitel tiše. „Já už jsem příliš starý na to, abych se za nimi honil jako za malými kluky na hřišti. Harry byl tak mladý! Netvrdím, že Smrtijedi jsou méně nebezpeční, než když Voldemort žil. To, že se svého životního stylu nezřekli, dokazuje pravý opak. Ale věřím, že ty si poradíš, jako již mnohokrát. Hlavní důvod, proč jsem tě sem dnes pozval, je však jiný.“
Severus přikývl a zkoumavě pozoroval slzy třpytící se v Brumbálových očích. Nikdy si to neuvědomil, ale Brumbál opravdu stárnul. Smrtijedi se ho však i nadále báli. Děsila je jeho moc a schopnosti. Ale ne tolik, aby se veřejně zřekli zla. Přetrhl tok myšlenek a klidně se zeptal: „Kdo to bude tentokrát?“ Přestože se to snažil potlačit, ironie v jeho hlase byla patrná.
„Hermiona Potterová.“
Severusovi se v obličeji vystřídalo tolik pocitů, že kdyby si to uvědomil, pravděpodobně by si nafackoval. Podobné projevy citů by jej za jiných okolností mohly stát život. „Hermiona Potterová?“ zeptal se nevěřícně.
„Ano. Hermiona mě požádala, jestli bych ji nemohl stáhnout z boje proti Smrtijedům. Vyhověl jsem jí. Dlouho se z Harryho smrti vzpamatovávala a při poslední akci málem zabila Draca Malfoye, když mu stála tváří v tvář. Víš, jak ho Harry nenáviděl. Když se Harry dozvěděl, že se Draco stal Smrtijedem, jeho antipatie ještě vzrostly, pokud to vůbec bylo možné, a pochopitelně ovlivnily i Hermionu. Sama přiznala, že kdyby se nakonec těžce neovládla, Draco by dnes nebyl mezi živými. Z celého srdce jej chtěla zabít. Opravdu potom toužila, Severusi!“
Na okamžik se odmlčel. „Nechci, aby později trpěla výčitkami nebo nočními můrami. Ty sám nejlépe víš, jaké to je. A Hermiona je jeden z nejlepších a nejčestnějších lidí, jaké jsem kdy poznal. Nechci pro ni takový osud. Proto jsem jí nabídl místo učitelky obrany proti černé magii. Souhlasila.“
Severus svraštil obočí. „Vážně se chce vrátit na místo, ke kterému ji váže tolik vzpomínek?“
Brumbál přikývl. „Ano, chce.Nebudu ti lhát – dlouho váhala. Nakonec však souhlasila. Proto bych byl rád, kdybys jí situaci neztěžoval. Vím, musíš si zachovat image,“ ušklíbl se, když viděl, jak se Severus zamračil nad tím mudlovským slovem, „ale zkus být méně jízlivý. Alespoň než si zvykne. Ovšem na druhou stranu, jak znám Hermionu, tvé jízlivosti ti dokáže vrátit v jakémkoli duševním rozpoložení. Ber to jako varování.“
Severus na něj klidně hleděl. „Myslíte, pane? Pamatuji si ji jako studentku, a to nikdy nebyla drzá nebo ironická. Tohle byla výsada slavného Pottera… “
„Lidé se mění, Severusi,“ odpověděl Brumbál úslovím, které v sobě skrývalo tolik životní moudrosti. Podle tónu, jímž to ředitel vyslovil, profesor lektvarů pochopil, že rozmluva skončila. Zvedl se ze židle. „Děkuji za varování, pane řediteli. Dobrou noc!“
Trochu mrzutě odešel z kanceláře a zamířil do pokoje ve sklepení. Místnost byla osvětlená ohněm z krbu, který ji příjemně vyhříval. Na skřítky bylo spolehnutí…
Schylovalo se k půlnoci a nástěnné hodiny tiše odtikávaly plynoucí čas. Přešel k posteli a opřel si čelo o dřevěný stojan nebes. Dlouho jen tak stál a pozoroval hvězdy na tmavě modrém povlečení. Ve skutečnosti je vůbec nevnímal.
Zhluboka si povzdychl. Pottera nikdy neměl v lásce. Ani jednoho. Ale tohle jim prostě nepřál. James…nemá smysl vzpomínat. Tomu zabránit nemohl. Když se Voldemort rozhodl, nikdo nedokázala jeho rozhodnutí zvrátit. Ani prosby věrného Smrtijeda.
Ale kdyby tak měl stejnou jistotu u jeho syna! Od prvního ročníku se ho pokoušel ochránit. Marně.
Vloni, po Potterově smrti, se mu do mysli vkradla skličující myšlenka, že zklamal. A to se mu ještě nikdy nestalo.
Nedokázal se jí zbavit, přestože ho Brumbál snad tisíckrát ujišťoval, že té smrti zabránit nemohl. Byl to Harryho osud.
Obzvlášť těžký byl Potterův pohřeb. Hermiona Grangerová, tehdy půl roku paní Potterová, mu nečekaně padla kolem krku a rozplakala se mu na rameni. Pocit, který přitom zažíval, si bude pamatovat po celý život. Podivně teplý a hřejivý, ale po něm následovaly – jako rána palicí do hlavy – vztek, bezmoc a prázdnota.
Tehdy si bezděčně uvědomil, že místo, které sedm let zaujímal Potter, zůstane možná navždy prázdné. Hermionino objetí to jakoby potvrzovalo. Definitivně odešel. Sečteno, podtrženo, ohlášeno, zapečetěno…
Kdyby byl Severus jejím přítelem, možná by na něj tak nezapůsobilo, ale stejně jako její manžel ani Hermiona ho neměla právě v lásce. Právě proto bylo tohle objetí neskutečně divné. Když se poněkud uklidnila, rychle od něj odstoupila a rozpačitě se na něj podívala.
Její pohled vyjadřoval veškerou bolest, kterou cítila, ale taky zmatek, překvapení a kus prázdnoty. Není stejná a už nikdy nebude, blesklo mu tehdy hlavou. Jak by také mohla? Taková ztráta změní každého, pomyslel si trpce. Vzápětí ho strašně rozčílilo vědomí, že od něj zjevně očekává nějakou jedovatou poznámku kvůli svému výbuchu emocí. Poznal to z obranného postoje, který okamžitě zaujala. Rozhodl se ji zklamat. Odešel bez jediného slova s mírným pocitem vítězoslávy, jak ji dokázal překvapit.
Potřásl hlavou, aby vyhnal dotěrné vzpomínky. Odstoupil od postele, sfoukl svícen v rohu místnosti a vstoupil do koupelny. Zítra musí být v nejlepší možné kondici. Uvědomil si, že Hermiona by mohla být po dlouhé době zajímavý soupeř. Zvykl si, že všichni profesoři s ním hrají zvláštní hru – kdo déle vydrží, než vybuchne…A Hermiona je zvláštní, jiná než ostatní profesorky. Rozhodně je mladší a hezčí, pomyslel si s nepatrným úsměvem. A třeba jí obvyklá dávka ironie a pohrdání z mé strany pomůže rychleji se vyrovnat se vzpomínkami, napadlo ho ještě, aniž by si uvědomil plný dosah svého rozhodnutí.